Autorem tohoto brutálního, avšak velmi realistického citátu je americký spisovatel Ernest Hemingway. A musím říct, že měl sakra pravdu.
Ahoj všem,
dnešní článek je na téma, ke kterému jsem se na svém blogu nikdy příliš nevyjadřovala. Když jde o introverzi, stačí mi projet si Twitter a jsem jí přehlcená po zbytek dne. Zkrátka dnes je v módě být introvertem. Vyřvat to do světa a ukázat, že to jste zrovna vy.
Já osobně s tím mám velký problém, protože se za introverta považuju, a to v poměrně velké míře. A upřímně? Často bych raději měla extrovertní povahu. Ale tak jednoduše to změnit nejde. Proto jsem se s tím naučila žít, snažím se využívat výhod, které introverze má a nekomfortním situacím se co nejvíce vyhýbat, i když to vůbec není lehké.
Jsem si jistá, že tu mezi vámi pár introvertů je. A proto mě napadlo vypíchnout několik situací, ve kterých se většina introvertů najde. Nemusí to být pravidlem, každý má tu míru jinak, píšu převážně ze zkušeností mých a svého okolí.
Článek jsem nakonec rozdělila na dvě části, protože jsem se ke každému bodu rozepsala více, než jsem čekala, takže si to raději nechám na příště. Do komentářů mi ale určitě napište další situace, ve kterých se jako introvert (nebo třeba váš kamarád s takovou povahou) přesně vidíte.
1. "Crrrr!"
Telefonování. To je činnost, které se snažíme vyhýbat jak jen to jde. Hovory přátelům, do práce, když potřebujete něco zařídit - vždy raději vyzkoušíme zprávu nebo mail, než abychom museli to číslo vyťukat. A když už na to přijde, předchází tomu hodinová příprava, kdy si v hlavě sumírujeme hovor slovo po slovu, desetkrát měníme formulace a přitom prožíme absolutní zoufalství. Hovor pak samozřejmě začneme jinak, a to je chvíle, kdy se proklínáme a nemáme daleko k zavěšení.
To stejné platí, když nám někdo volá. Pokud si jsme jistí, že se nejedná o nic urgentního, telefon necháme zvonit. V případě, že telefonát očekáváme, jsou okolo toho další nervy, přeslapování po místnosti a nadávání, že se to nedalo domluvit nějak jinak. Zkrátka telefon je nepřítel číslo jedna.
2. "Zítra pořádám večírek..."
"Hele, v pátek u mě bude privát, pozval jsem kluky odtamtud a tamty holky... přijdeš, žejo?" "Ehm, jo..." A opět přichází čas proklínání. Na akci se sice původně těšíme, jsme vlastně rádi, že potkáme pár lidí, budeme mít šanci si o něčem novém popovídat a celkově být chvíli ve středu společenského dění. Pak ale přijde ráno v den akce a nám je jasné, že dnes večer nikam nepůjdeme. A pokud jo, tak budeme neskutečně trpět. Nejdříve se snažíme vymluvit se na smrtelnou nemoc, abnormální množství práce a nežádoucí počasí, jenže často tyhle fráze selžou a nám nezbývá nic jiného, než vyrazit. Ze začátku je vlastně všechno v pohodě. Sedíme s lidmi, povídáme si... a postupně cítíme, jak z nás ostatní vysávají energii. Po dvou hodinách už jen mlčíme a přemýšlíme nad tím, jak se odtamtud chytře vypařit. Po další hodině nám dochází nervy a s rychlou omluvou prostě zdrhneme. Hezky ven, na čerstvý vzduch. Do našeho klidu.
3. "Rád bych tě seznámil s..."
Seznamování s novými lidmi patří na žebříčku hrůz hodně vysoko. Máme rádi skupinku svých věrných přátel, se kterými trávíme čas a je nám s nimi dobře. Kdo by potřeboval někoho dalšího? Bohužel se sem tam stane, že jsme nuceni opustit svou komfortní zónu a pustit se do řeči s někým novým. Člověk si může říct: kde je problém? Prostě se s ním bav jako s ostatními? Ale to prostě nejde. Už od začátku si vyčítáme každou špatně zformulovanou větu, nevíme, co říct, ale na druhou stranu nemůžeme dopustit, aby bylo trapné ticho, takže občas něco jen tak prohodíme, načež si vzápětí trháme vlasy, protože nám to přijde jako neskutečná blbost... a takhle pořád dokola.
Samozřejmě často zažíváme i to, že se s někým chceme seznámit, ale stydlivost nám to nedovolí. V hlavě máme asi milion katastrofických scénářů, jak by takové setkání mohlo dopadnout, a i když nám člověk přijde zajímavý a rádi bychom ho blíže poznali, je neskutečně těžké se do něčeho takového pustit.
4. "Eh... co že jsi říkal?"
Hodně lidí si myslí, že introverti nejsou výřeční, ba dokonce že nesnáší mluvení. Toto je jeden velký mýtus. Introverti mluví rádi, jen mají trochu více požadavků. Musí se bavit s lidmi, které znají a ke kterým mají alespoň částečnou důvěru. Těch lidí také nesmí být moc, jakákoliv větší skupinka introverta většinou utiší. A také by to měl být člověk, který umí naslouchat. Protože pro introverta není nic horšího, než když s někým mluví, nadšeně mu sděluje svoje ideje a sny, a pak zjistí, že ho daný člověk vůbec neposlouchá, nebo minimálně neprojevuje dostatečný zájem. V tu chvíli má pocit, že toho člověka akorát zdržuje, ztrapňuje se před ním a celý rozhovor je ztráta času. Takže dříve nebo později zmlkne a jen velmi těžko se znovu rozmluví. Sám je totiž velice dobrým posluchačem a od druhých očekává něco podobného.
5. "Nebuď takový."
Lidé se nás snaží neustále měnit. Většina z nich totiž nedokáže pochopit, že je to naše přirozenost. Je to jako chtít po psovi, aby začal mňoukat. Takových situací je hrozně moc. Když máte mluvit ve velkém sále před desítkami lidí, slovy "nemusíš se ničeho bát, o nic nejde"nás nespasíte. Poslouchání "nebuď tak stydlivý, "více se otevři" nebo "nechápu, jak můžeš být pořád sám" začíná být opravdu otravné. Pro nás je být rezervovaný a odtáhlý stejně přirozené jako je pro někoho náhodné bavení se s lidmi nebo telefonování. A i když bychom si to mnohdy přáli změnit, prostě by nám to nejednou mohlo usnadnit situaci, tak to nejde. Můžeme sice dělat pomalé krůčky jako lepší zvládání společenských situací a small talk, ale pak stejně budeme potřebovat být nějakou chvilku sami v našem světě a dobít baterky.
To by bylo z první části článku vše. Budu moc ráda, když mi do komentářů napíšete, zda se považujete za introvertní nebo extrovertní (případně ambivertní) osobu. Jak jako extrovert introverty vnímáte nebo jak jestli jste se v tomhle jako introvert našli.
Mějte se krásně,
Ahoj!
"Spisovatel je někdo, pro nějž je psaní mnohem obtížnější než pro ostatní."
Tuto větu pronesl držitel Nobelovy ceny za literaturu, Thomas Mann. A měl sakra pravdu.
____
Pokud mě sledujete déle, určitě znáte příběh o malé holčičce, co se sotva naučila abecedu a už chtěla psát. Odjakživa toužila stát se spisovatelkou. Nebyla zasažena realitou života dospělých a její fantazie neměla hranice. Dokázala se chytit sebemenšího podnětu a něco z něj okamžitě vytvořit. Jenže tahle holčička rostla a rostla a už to nebyla ta malá roztomilá holčička, nýbrž jakési lidské stvoření, které poznalo, co je to smutek, nenávist, méněcennost, nejistota, strach a zklamání. A i když si přála zůstat ve svém světě, nebylo jí to dovoleno. I přes svou nevoli musela odejít a přístup jí byl značně omezen.
A čirou náhodou takhle holčička psala blog. Tehdy to pro ni bylo všechno. Dávala do něho veškerou svou energii, čas i lásku. Sice často musela čelit nepříjemným a posměšným komentářům, ale když dělá člověk něco, co ho baví, jde to snadněji. Postupně se dostávala do krásného holčičího světa plného kosmetiky a kluků. Časem nasbírala dost zkušeností a články začaly mít hlavu a patu. Získala několik pravidelných čtenářů, kteří se za ni vždy postavili a neustále ji podporovali.
Tak to pokračovalo poměrně dlouho. Do té doby, než všechno, co ten blog udržovalo, zmizelo. Protože jak může pokračovat blog, na který píše člověk permanentně unavený, co pomalu nestíhá ani normální život, natož nějaké záliby navíc a lásku věnuje něčemu a někomu jinému, v tu chvíli důležitějšímu?
Přibližně tímto způsobem by se dal popsat můj poslední rok. Nebudu si hrát na vytíženou osobu, co umírá na únavový syndrom, pořád jsem ještě nedospělý člověk, který nemusí řešit, jak uživí sebe a rodinu, jestli zvládne dodělat věci do práce dřív než v pět ráno a jestli je schopen splatit hypotéku aspoň do sedmdesáti. Ale i tak toho mám dost. Vždy jsem byla zvyklá na svůj klid, který chtě nechtě pro normální fungování prostě potřebuju, jakmile jsem příliš dlouho mezi lidmi, moje psychika to neskutečně schytává a vyloženě trpím. A bohužel se mi poslední dobou takových chvil příliš nedostalo. Každý den jsem poměrně dlouho ve škole, odpoledne mám buď koně, nebo angličtinu, nebo fitko, do toho si ještě sem tam obstarám nějakou brigádu... Každý den se vracím domů pozdě a jediné, na co mám energii, je možná tak puštění jednoduchého seriálu a projíždění facebooku. Ani tu knížku si neotevřu - prostě na to nemám. Buď u toho usnu, nebo po přečtení tří stránek zjistím, že se vůbec nesoustředím.
A blog mě postupně tak nějak opustil. Ačkoliv to u mě neplatí úplně u všech věcí, tak mnohdy bývám šílený perfekcionista. Včetně blogu. Dříve jsem mu obětovala x hodin, aby všechno bylo přesně podle mých představ. Design, fotky, každé slovo v článcích bylo milionkrát zváženo a upraveno. A vzhledem k tomu, že na tuhle úchylku nemám tolik času, nepíšu raději vůbec. Nikdy bych nevypustila článek, co pro mě není - alespoň v tu chvíli - stoprocentní.
Na druhou stranu, blog mi chybí. Píšu sice mimo něj, pro sebe, takže moje umělecké já se stále ještě vyjadřuje, možná víc než jindy, ale blogování je něco trošku jiného. Je tam podpora čtenářů, je to trochu jiný typ psaní, také nemůžu opomenout vizuální stránku, se kterou si velmi ráda vyhraju (i když obliba minimalismu je jistě nepřehlédnutelná). Kolikrát se mi za poslední dobu stalo, že jsem vyzkoušela nějaký kosmetický produkt, přečetla knížku, nebo jenom chtěla napsat pár zážitků ze života... ale nechtěla jsem jen tak naklusat na blog, vydat jeden článek, a poté se zase půl roku neozvat. Ne že bych to dřív nedělala, že :))
Každopádně mám pocit, že teď už se toho nahromadilo tolik, že by z toho vzniklo hodně článků. Že by mělo smysl se tak nějak ofiko vrátit a zase aktivněji pokračovat. Možná trochu změnit koncept, ale zároveň zůstat věrná tomu svému. To by mohlo fungovat, ne?
Nechci nic slibovat, to už tady stokrát bylo a akorát to přináší zklamání. Prostě a jednoduše bych to brala tak, že přichází doba psaní, kdy se sem podívám i víckrát do týdne a něco málo dám dohromady. Co bude za tři měsíce, za půl roku, za rok... těžko říct, věřím tomu, že se to vyvine správným způsobem.
Na závěr bych na vás měla pár otázek:
- Vrátili jste se někdy k blogování i po více jak roce a zůstali u něj dodnes?
- Jak se stavíte k málo aktivním blogům?
- Kde berete nejvíce inspirace?
Za každou odpověď moc děkuju. Já se teď pravděpodobně podívám na pár svých oblíbených blogů, projdu facebookové stránky a pokusím se zjistit, co je nového. Už jsem z toho dost vypadla :D
Mějte se krásně,
ahoj!
Ahoj všem,
V sobotu 11.11. se konal koncert The Kooks, aneb kapely, kterou poslouchám už x let a jít na jejich koncert bylo mým přáním velmi dlouho. Původně měli vystupovat v první polovině roku 2017, kdy jsem bohužel nemohla, ale nakonec se to přehodilo na listopad a já lístek okamžitě objednala.
Šla jsem sama, už jsem si na to docela zvykla, protože jsem takhle byla jak na Green Day, tak na Sabatonu - a byly to dva nejvíce užité koncerty. Počasí zrovna moc dobře nevyšlo, takže když jsem dorazila kolem šesté před Malou sportovní halu na Výstavišti, byla pěkná kosa a já doufala, že se dovnitř dostanu co nejdříve. Útěchou byl malý počet lidí přede mnou, takže jsem se mohla radovat, že budu při koncertě hodně vepředu. Přesně v sedm začali pouštět lidi, šlo to hodně rychle, o deset minut později jsem už stála před pódiem, přesně uprostřed ve třetí řadě.
Pak nastalo celkem nepříjemné čekání na první předkapelu. Hodina stání mezi lidmi, kteří mají potřebu tlačit se ještě před začátkem. Ale co, už jsem si zvykla na to, že se na koncertě musím odprostit od všech mých problémů s osobním prostorem a stovek strkajících lidí. Tímto bych chtěla poděkovat Sašeně, která si se mnou vždycky ve volném čase psala a zachraňovala mě od psychického zhroucení :D
Nebylo ještě ani osm a už tam naběhla první předkapela, Lake Malawi. Neznala jsem je, neslyšela jsem od nich jedinou písničku, ale okamžitě jsem si je zamilovala. Kromě toho, že každý člen oplýval neuvěřitelnou krásou, zpívali skvěle. Jsem opravdu ráda, že byli jako předkapela, protože lidi trochu rozhýbali a dostali je do té správné koncertní nálady. Písniček nezaznělo mnoho, o to víc jsem se těšila, až si je doma pustím a poznám trochu víc. Teď už u mě mají svůj vlastní playlist a já je můžu všem doporučit. Myslím, že budou 6.12. v Paláci Akropolis, tak se na ně můžete jít podívat, třeba se potkáme :)
Po půlhodinové pauze přišla na řadu irská kapela The Academic. Ty jsem také neznala, ale opět mě jejich písničky zaujaly. Do jedné z nich zapojili všechny lidi, takže se to tam opět rozjelo a ti, co se do té doby ani nepohnuli, si dokonce i zazpívali.
Následovala další pauza, která trvala ještě déle. Bylo vidět, že to lidi přestává bavit, jsou netrpěliví, trochu unavení a už chtějí vidět svoje vysněné The Kooks. Tohle opravdu nebylo dobře vymyšlené. Chápu, že je mezi kapelami potřeba nějaký čas na přípravu nástrojů, kontrolu světel apod., ale měla by to být otázka čtvrthodinky, ne že se tím zabije půlka času. Když si vezmu, že jsem tam byla od šesti do jedenácti a z toho se hrálo tak dvě hodiny a něco... Každopádně to za ty kapely stálo, proti tomu nemůžu říct ani půl slova.
Když tam naběhli The Kooks, tak byli přivítáni obrovským potleskem a řevem. Všichni se najednou probrali, sebrali všechnu svou energii a začali trošku tancovat a tleskat. Hlavně u písničky Bad Habit se celá hala proměnila v jeden velký tančící dav. Bohužel jsem pak začala pozorovat, že lidé pomalu přestávají a nakonec pařilo jen pár lidí. Vedle sebe jsem měla dva krásné opaky - na jedné straně byla neuvěřitelně energická holčina, co po celou dobu tancovala, zpívala, tleskala, mávala rukama, zkrátka si to užívala. Po mé pravici postávala slečna, co ani jednou nezatleskala, nezazpívala, dokonce ani nehýbala hlavou do rytmu. Jen tam stála a vypadala, že je to nejnudnější událost jejího života. Takových lidí je bohužel na českých koncertech více, co jsem si tak stihla všimnout. Stalo se mi to jak na Green Day, tak na The NBHD - a to obě kapely předvedly skvělou show. Nevím, čím to je, každopádně mě to pak mrzí i za ty kapely, na kterých je pokaždé vidět, že jsou trochu zklamané a že očekávaly trochu více podpory.
Zazněly jak písničky z nového alba, tak i jejich staré pecky, které jsem si já osobně užila nejvíc. Zaručeně nejlepší byla Bad Habit a hned v závěsu za ní Naive. Pokud znáte The Kooks, tak o těchto dvou musíte vědět.
Kolem jedenácté to zakončili již zmíněnou Naive a po bouřlivém potlesku přišel klasický problém, který je po všech koncertech - triliarda lidí se snaží dostat ven. Já jsem měla díkybohu celou dobu kabát na sobě, takže jsem nemusela vystát šílenou frontu u šaten a mohla rovnou vypadnout ven... teda, vystát si jinou frontu ke schodům a po patnácti minutách se nějak vymotat.
Kdybych si odmyslela lidi a pauzy mezi kapelami, tak můžu říct, že koncert proběhl na jedničku. Všechny kapely předvedly skvělý výkon, já si pořádně zatancovala a zazpívala, moc jsem si to užila a rozhodně této investice nelituji :) Pokud by se tu v budoucnu pořádala další koncert, půjdu znovu.
Znáte kapelu The Kooks? Nebyli jste se náhodou také podívat? Jaká je vaše nejoblíbenější kapela a jaký koncert jste si nejvíce užili?
Mějte se krásně, ahoj!
PS: Bohužel nemám moc svých fotek, tohle je vše (+ první je z ofiko události), hlavní je užít si koncert, ten zůstane v paměti, ne pár nekvalitních fotek a videí :) Máte to tak také?
Ahoj všem,
po dlouhé době jsem si konečně udělala čas na blog. Upřímně, podzim mě dost vzal. Vůbec jsem to nečekala, ale už od začátku jsem nestíhala a dostala se do bludného kruhu školy, zájmů a spánku. A když už se nějaká ta volná chvíle našla, trávila jsem ji polomrtvá sledováním různých seriálů. Musím uznat, že Ordinace je pro tyhle večery nejlepší volbou.
Hned na začátku září jsem vyrazila se školou na týden do Chorvatska. Je to zájezd pořádaný už x let, já jsem naposledy jela v sekundě, ale letos jsem si chtěla léto ještě trochu prodloužit a přihlásila se také. U moře jsem si to hodně užila, dost si odpočinula, celkově bych to shrnula jako povedený zájezd. Ze strany učitelek sice hrozně vyhrocený, ale to tady nechci detailně rozebírat.
Potom následovalo typické dohánění všech věcí do školy. To je jediná věc, kterou na podobných zájezdech nemám ráda - přijedete a najednou na vás všechno spadne. Nikoho nezajímá, že to byl školní zájezd a že jste se vrátili v neděli odpoledne, na pondělní ranní přepadové zkoušení z chemie to prostě musíte umět :). Já se tentokrát docela hecla a všechno si během týdne zvládla doplnit, ale pravdou je, že na pondělí jsem fakt připravená nebyla a ta 5 z chemie mi bude ležet v žaludku ještě hodně dlouho.
Zbytek září už byl jenom o škole, odpolednech u koní nebo ve fitku, kafíčkování (kromě cukru už jsem vyřadila i mléko a dost ujíždím na espressu) a také angličtině. To je vlastně novinka, začala jsem se Zuzkou chodit na anglickou konverzaci. Zatím jsem moc spokojená, hodiny splňují má očekávání a hodně mě to baví, takže této věci navíc určitě nelituji.
Na začátku října se stejně jako minulý rok konal výměnný pobyt se studenty z Německa. Sama nevím, proč jsem se do toho přihlásila poprvé, přeci jenom moje první zkušenost tak skvělá nebyla, ale prostě jsem tomu ještě dala šanci. A vyplatilo se to - přijela skvělá krásná vtipná Kiana, se kterou jsme si neuvěřitelně sedly. Nikoho lepšího jsem si přát nemohla. I tak to ale byl velmi náročný týden a na konci jsem byla ráda, že zase budu mít chvíle pro sebe a nebudu celý den trajdat po Praze. Aspoň jsem se ale podívala na lom Velká Amerika, sice v trochu nepříznivých podmínkách (čti jako "málem jsme se zabili, když jsme uklouzli na bahně"), ale i tak to tam bylo nádherné.
Přišlo období, kdy jsem zase měla více času, hodně cvičila, každý den si dělala zdravé obědy i večeře... nic netrvá věčně a den po koupi permanentky do fitka jsem ulehla do postele s horečkami. Nakonec se z toho vyklubala salmonela a já si skoro dva týdny pobyla doma. Skvěle strávené podzimní prázdniny musím říct. Teď už jsem byla v pátek ve škole a zase se dostávám do normálního života, ale je toho hrozně moc a nemoc pořád doznívá, takže nemám energii a celé je to dost vyčerpávající. Snad se to zase brzo ustálí a pojedu si svůj stereotypní režim. Ve čtvrtek bych ráda poprvé zašla do fitka, tak snad už na tom budu dobře a dostanu se zase do nějaké té formy.
Blogu bych se zase chtěla trochu více věnovat, chytla mě pisálkovská nálada, tak bych jí ráda využila a několik článků přednastavila. Času je pořád nedostatek, ale co si budem, na prokrastinaci si ho najdu vždy dost :D
A jak jste strávili první část podzimu vy? Mějte se krásně, ahoj!
Ahoj všem
dnes jsem si pro vás připravila recenzi na transparentní pudr od RCMA. Narazila jsem na něj s mamkou u videa GetTheLouk, kde jsme se po velmi kladné recenzi rozhodly pro objednání jednoho s tím, že si ho napůl rozdělíme... no nakonec jsme musely přiobjednat další dva.
Cena: 14.50 € (přibližně 380 Kč)
Dostupnost: Bohužel v ČR není k dostání, já osobně ho objednávala z TÉTO stránky, objednání bylo bezproblémové a pudr rychle dorazil, byla jsem velmi spokojená a rozhodně se z této stránky nemusíte bát něco objednat.
Gramáž: 3 oz. (přibližně 85 g)
Začala bych u balení, které jistě hodně lidí odradí. Co si budem, kompaktní pudr je kompaktní pudr, a tohle není zrovna věc, kterou s klidným srdcem házíte do kabelky nebo berete na cesty. Na druhou stranu je balení lehké a víčko drží jako přibité, dokud sami nechcete. Já osobně mu po menším zátěžovém testu (v překladu: párkrát mi spadnul na zem) důvěřuji.
I co se týče aplikace, není to nic složitého. Nejlepší je nasypat si ho do malé mističky. V ní štětec jen vykoupete, oprášíte přebytek a bez problémů nanesete na pleť. Pudr nemá tendeci létat všude kolem. Samozřejmě je možná i varianta, že štětec dáte přímo na dírky a pudr nakloníte. Pudr netvoří krusty, na pleť ho také přenesete bez opadávání. Přesto je mi sympatičtější první varianta, protože mi přijde, že se ušetří mnohem víc produktu.
Velmi kladnou stránkou na tomto balení je množství. Osmdesáti pěti gramový pudr se jen tak nevidí. I po měsíčním užívání dvou lidí vypadá jako nový, skoro nic neubylo. Pokud si ho nebudete dávat pětkrát denně tunu, vydrží vám hodně dlouho. V závěru se tedy vyplatí mnohem víc, než jiné pudry, které jsou sice o pár korun levnější, ale vypotřebujete je mnohem rychleji.
1. pudr když ho nasypu na ruku 2. pudr po lehkém rozmazání 3. pudr po důkladném rozmazání
Samotný pudr funguje naprosto dokonale. Pleť zmatní, ale zároveň na ní nenechá ani lehkou bílou stopu. Je opravdu transparentní. Já tohle neuvěřitelně oceňuji, protože se mi v průběhu roku pleť hodně mění, navíc mívám problém s tím, že nemůžu najít pudr ve stejném odstínu, jako mám korektor nebo makeup, takže i když mi samotný pudr vyhovuje, barva neodpovídá.
Také jsem nemohla uvěřit, že tolik prodloužil výdrž makeupu. S mým typem pleti jsem zvyklá, že ať jde o jakýkoliv produkt, je do pěti hodin pryč. Ve většině případů se nedočká ani tří. Tenhle pudr ale zvládne makeup nějakým zázračným způsobem uzamknout a přísahám, deset hodin se nehnul - a to v letních měsících. A po celou dobu obličej vypadal matně, byl sametový na dotek. Jednoduše řečeno, byla jsem z výsledného efektu absolutně unešená.
K této recenzi mohu přidat i názor mamky, které sice produkty na pleti drží dobře, ale přeci jenom už má pleť starší než já a potřebuje úplně jiné produkty. Pudr jí ale neuvěřitelně sednul, prý v životě lepší neměla a s výsledkem je moc spokojená. V tom případě obal na pudru nelže, je pro všechny typy pleti.
Výhody
+ výdrž
+ transparentnost
+ výsledkem je sametová pleť
+ matnost
+ cena
Nevýhody
- dostupnost
Osobně nevím, jestli bych balení zařadila mezi výhody nebo nevýhody. Na způsob aplikace jsem si velmi rychle zvykla, vyhovuje mi a samotné balení funguje dobře i na přenášení. Pořád to není praktické jako kompaktní pudr, ale žádné problémy jsem neměla. To už záleží na vás, ale myslím, že si zvykne úplně každý.
Abych to shrnula - jsem šťastná, že jsem narazila na tento produkt narazila. To, co na pleti dělá, mi přijde jako zázrak. Jsem s ním spokojená, je to nejlepší pudr, jaký jsem zatím vyzkoušela. Doufám, že se víc lidí přenese přes objednávku ze zahraničí a balení, samotný pudr stojí za to. Proto dávám poprvé v recenzi toto hodnocení:
11/11 bodů
(aneb věc, u které si myslím, že lepší už nenajdu)
Máte někdo s tímto pudrem zkušenost?
Máte v plánu si ho pořídit? - rozhodně neváhejte :)
Jaký je váš nejoblíbenější a nejméně oblíbený pudr?
Mějte se krásně, ahoj!
... od chvíle, kdy jsem klikla na tlačítko "založit blog". Ano, stalo se tomu tak v noci z dvacátého na dvacátého prvního srpna roku 2010. Tenkrát to bylo ještě na blogu.cz, kde jsem sledovala všechny mé oblíbené blogerky, jako je Lola-J nebo LadyVanilka. Chtěla jsem být jako ony, chtěla jsem psát o klucích a kosmetice, zážitcích z mého života, toužila jsem dělat rozhovory s českými celebritami a v neposlední řadě jsem největší úsilí vložila do psaní pro Krásnou.cz.
První článek vyšel dvacátého prvního srpna v 1:28, jednalo se o "15 rad jak zhubnout a nedělat chyby". Vzhledem k mé tehdejší životosprávě a postavě jsem si nemohla vybrat lepší téma, na druhou stranu, když ho zpětně čtu, jsou v něm základní pravidla celkem dobře shrnutá, je vidět, že jsem toho o hubnutí měla už odmala dost načteno.
Takhle to pokračovalo nějakou dobu dál, čtenáři začali přibývat, já se neustále snažila zlepšovat, jako bloger i člověk. A dál už ten příběh asi znáte, protože jsem ho psala milionkrát (kdyžtak se TADY a TADY můžete podívat, mně to přijde jako pořádná změna, i když je to jen rok).
Často jsem přemýšlela, jestli odejít z blogu.cz a začít "nový život" právě zde, byl dobrý nápad. Milovala jsem tu komunitu, kde Standa psal na Srdce Blogu a všichni se vzájemně podporovali. Když jsem odcházela, ještě to tak špatné nebylo, ale když sleduju změny za posledního půl roku, jsem upřímně zděšená, co se z mé blogové kolébky stalo. Po odchodu Standy to šlo do kopru. Teď se to tam zase začíná pomalu dávat do kupy, ale všimla jsem si, že stejně odešlo tolik blogerů, že se blogu.cz jeho stará sláva pravděpodobně nikdy nevrátí. I přesto jsem ráda, že mi poskytl skvělý hosting do mých začátků, vlastně skoro 6 let.
Na blog.cz jsem si toho sice zažila dost, ale teprve tady jsem v mém blogerském životě uskutečnila větší pauzu. Takovou, kdy ani nevíte, jestli se k blogu někdy vrátíte, a když, tak jak to bude vypadat... Nakonec mě jen utvrdila v tom, že blog i youtube ke mně neodmyslitelně patří.
Upřímně, vážně uvažuji o žurnalistice. Vím, že o tom sní hafo blogerek společně s tím, že by napsaly knížku nebo byly redaktorkou novin a časopisů, reálně se to povede jen hrstce z nich. Rozhodně si netroufám tvrdit, že já jsem o něco lepší než ony, že já na to mám. To ne. Ale i tak bych to ráda zkusila. Myslím si, že dobrý základ pro psaní tady je, teď ho jen potřebuji rozšířit, pracovat na sobě, získat nové zkušenosti... a jelikož jsem velmi cílevědomá a tvrdohlavá, věřím, že bych to někam dotáhnout mohla. Nemusí to nutně být na vrchol, každá menší změna je pro mě splněným cílem.
Závěrem bych chtěla všem mým čtenářům poděkovat. Ačkoliv tato jména vypichuji často, musím je zmínit znovu, protože se jedná o holčiny, které jsou se mnou už nějaký ten pátek, vždy mě podporovaly a nevím, kde bych bez nich byla. Ať už jde o Kix, která mě svými dlouhými komentáři nejednou dovedla k slzám štěstí, Klárku, jejíž komentář mi vždy vyčaroval úsměv na tváři, nebo Hanienes, se kterou jsem se více poznala i mimo blog, kdy mi i ve špatných chvílích pomohla a ukázala, že život je vlastně super věc. Také bych chtěla za podporu poděkovat MrMarkiimu :)
Ale i vám ostatním děkuji za ty roky plné podpory, pěkných i kritických komentářů. Jak už jsem psala výše, jen díky vám jsem se mohla změnit, někam posunout, jako bloger i člověk.
Ahoj všem,
dnes jsem si pro vás připravila recenzi na relativně novou paletku od NYXu. Ačkoliv jsem si s kupováním kosmetiky, zvlášť stínů, dala stopku, této paletce jsem nemohla odolat. Jakmile jsem zhlédla recenzi u GetTheLouk, začala jsem po ní pátrat.
Cena: 240,- Kč
Kde koupit: Já osobně ji mám z německého DMka, ale jsem si jistá, že ji v ČR naleznete v některém z obchodů NYXu. Na eshopu bohužel není aktuálně dostupná, určitě ale brzy doplní zásoby :)
Doplňky: V paletce nenaleznete žádné štětečky ani houbičky, za což jsem upřímně ráda, protože je místo na stíny plně využito.
Gramáž: Jednotlivé stíny váží 1.37 gramu
Paletka obsahuje šest matných stínů, ideálních na každodenní líčení. Anebo je vhodná pro lidi, co mají rádi výrazné barevné a třpytivé líčení, které potřebují ztratit.
Balení je skvělé, bytelné, víčko mi přijde zbytečně moc vysoké, ale to je opravdu detail. Stíny jsou velké, dobře se do nich dostává i s větším štětcem, pokud byste chtěli některou z barev využít jako tvářenku nebo na konturování.
Složení barev je perfektní. V paletce najdeme jeden velmi světlý a nenápadný tělový stín, který je skvělý do přední části víčka i pod obočí. Vedle něho sídlí jeden z nejkrásnějších stínů, jaký jsem kdy viděla, studená fialová s nádechem šedé (fotka lehce zkresluje, obávám se, že tato barva na kameru prostě nejde zachytit). Vpravo nahoře nalezneme také velice unikátní, oranžovohnědý stín, který se hodí do každého podzimního líčení. Dole mezi dvěma hnědými kraluje jemná růžová, která se hodí přes celé víčko. Každá barva je jedinečná, hnědé si jsou sice trochu podobnější, ale liší se podtónem, takže když je dáte na víčko vedle sebe, dokážete rozpoznat, který je který.
Samotné stíny jsou absolutně úžasné. Pigmentace je lehčí, ale jdou dobře navrstvit, pracuje se s nimi dobře a vytvoříte přesně to, co potřebujete. S touto paletkou docílíte přirozeného i velmi výrazného looku. Jsou máslové, dobře se nabírají na štětec a na oko poté velmi dobře přilnou. V paletce trochu práší, ale po nanesení na víčko vůbec neopadávají a vydrží v této pozici s primerem celý den, od rána do večera. A ačkoliv se cenově pohybuje jako drogerkové stíny, kvalitou se může rovnat i několikanásobně dražším kolegyním v parfumérkách.
Výhody
+ pigmentace
+ výdrž
+ struktura
+ barevné složení paletky
+ balení
+ množství
Nevýhody
- dostupnost
Když bych to měla shrnout, jsem z této paletky opravdu nadšená, kvalita mě mile překvapila. Těším se, až s ní budu vymýšlet různé přirozené looky, také jsem vděčná za dobré stíny na blending. Možná bych s ní mohla udělat i tutoriál, protože si myslím, že je ideální na líčení do školy, co vy na to?
10/11 bodů
ano, jedenáctku si nechávám na to nejlepší... snad to někdy přijde :)
Vyzkoušeli jste tuto paletku, případně máte v plánu ji koupit?
Máte rádi produkty od NYXu?
Jaká je vaše nejoblíbenější paletka?
Mějte se krásně, ahoj!
Ahoj všem
po pár dnech pro vás mám pokračování mého půlročního deníku. Pokud jste ještě nečetli minulou část, máte nejvyšší čas, naleznete ji ZDE :)
Povšimněte si ječící M. a mé vysmáté maličkosti :D
Duben
Duben se zase točil trochu víc kolem školy. Čtvrtletky se u nás sice nevedou, ale stejně si většina učitelů smyslí, že je super narvat do dubna co nejvíce testů. Takže co jsem projela svůj mobil, je spíš plný selfíček ze školy a vyfocených sešitů, než zážitků. I tak se ale něco málo událo. Například to, že jsme s M. a L. vyrazily na Matějskou. A bylo to neuvěřitelné.
Jsem člověk, co se bojí výšek, na druhou stranu miluju adrenalin. Takže není divu, že jsme prubly ty nejšílenější atrakce, kde jste buď skoro celou dobu hlavou dolů, nebo lítáte v neuvěřitelných výškách. Jediné, na co jsme se neodvážily, byla atrakce tohoto roku, katapult, ale myslím, že jsme si ho odřekly spíš z finančního důvodu.
Zde jsme si role vyměnily... aneb já a výšky :D
Také jsem se viděla s B., mojí starou spolužačkou a spřízněnou duší. Prostě člověk, kterému můžete říct cokoliv, on si to nechá pro sebe, neodsoudí vás, vždycky je s ním zábava a zároveň i zamyšlené chvilky. Šly jsme na výstavu Nepatrný dosah podvědomí, která se nám oběma moc líbila.
Květen
Květen byl neuvěřitelně nabitý. Po všech dubnových hrůzách jsem se zase trochu dostala do svého zdravého režimu, takže jsem zkoušela vařit různé ňamky a každý den jsem cvičila. Ve škole maturity, takže to bylo volnější.
Na moje narozky mi holky připravily krásné překvapení. L. mi udělala krásný dort a M. s E. mi daly skvělý dárek (jeho obsah pro vás raději zůstane tajemstvím :D). Měla jsem neuvěřitelnou radost a moc jsem si narozky užila.
Stejně tak oslavu s rodinou, kdy jsem dostala nádherné dárky, které mě hodně potěšily. Navíc jsem ještě jako takový bonusový dárek dostala, výlet s mamkoua ségrou do Primarku do Drážďan. Samozřejmě tam byly utraceny neuvěřitelné peníze, ale odvezla jsem si odtamtud nádherné kousky a věci, které jsem nutně potřebovala. Takže i za mě můžu Primark doporučit :)
Den po svých narozkách jsem jela do Německa na výměnný pobyt. Možná si pamatujete říjnový článek, kdy jsem psala o tom, co jsme dělaly s Němkami u nás, tak teď se to vyměnilo. Ten týden jsem si moc užila, dovoluji si říct, že jsem si hodně zlepšila angličtinu (ano, angličtinu, běžně jsem se sice snažila používat němčinu, ale při delších rozhovorech se to moc nedalo :D) a celkově to beru jako zkušenost k nezaplacení. K mému překvapení pro mě bylo mnohem jednodušší být v Německu, než když jsem to tady v ČR všechno organizovala.
Viděla jsem Schweinfurt, Norimberk, Bamberg, byli jsme se podívat do jednoho historického městečka, jméno si samozřejmě nepamatuju :) Už jsem se na výměnu přihlásila i příští rok, tak uvidím, koho dostanu. Doufám, že nová holčina bude komunikovat víc, než ta moje předchozí, občas to bylo trošku těžší, ale dalo se to zvládnout.
Červen
Fotka M. přesně vyjadřuje červen. Zase se do popředí dostává škola a já si klasicky zkazím známky pololetkami. Tentokrát mi vycházela z fyziky jednička (čtete správně, jednička), ale s pololetkou jsem měla co dělat, abych nedostala trojku. Matika se také krásně odvíjela od pololetky, s jedničkou bych měla jedničku, s dvojkou dvojku, s trojkou a čtyřkou trojku, na pětku jsem radši nemyslela... no jistěže jsem dostala trojku. Pololetku jsem měla o bod. S tím, že jsem si myslela, že 2-5 vyjde kladně :)) To mi vždycky přijde jako největší paradox. Že celou těžkou látku pochopím, a pak to všechno zničím kvůli něčemu takovému. Minulý rok to bylo úplně stejné, trojka o bod s tím, že si myslím, že 2+3 je 6. Klasika. A pak se mi na výzu ještě vyklubala trojka z chemie, která už ale byla od začátku jasná. No jo, na techniku nebo na medinu fakt nepůjdu.
Mezi těmito hrůzami byly ale i dobré zážitky. Například šlapadla s pár lidmi od nás. Hrozně dlouho jsem na ně chtěla jít a konečně se mi mé přání splnilo.
Koncem června vyrazilo pár lidí od nás ze třídy na Moravu. Školní výlet s dozorem dvou skvělých učitelek. Takže si asi všichni dokážete představit, jak to tam ty tři dny vypadalo. Já si z toho asi odnesla jen to, že před 30 km túrou byste neměli spát méně jak tři hodiny :D Každopádně opravdu užitý výlet, krásné zakončení školního roku.
Červenec
A dostáváme se do relativně nedávných událostí. V červenci se u nás malovalo, což s naším velkým barákem nebylo tak jednoduché. Sice jsme měli najatou firmu, ale úklid a stěhování nábytku jsme dělali sami. Neskutečná práce a bolest zad mi ale přinesly můj vysněný bílý pokoj. Před malováním mě ještě napadlo, že by se u mě mohl vyměnit zničený koberec, ale už se to nestihlo a teď už jsem se smířila s tím, že tam ještě nějakou dobu bude, protože na další vystěhování pokoje a mého trilionu věcí opravdu nejsem připravená :D
Po velkém malovacím víkendu jsem začala chodit na brigádu. Takže prázdniny pro mě prakticky nezačaly, jen jsem vyměnila školu za práci. Jako minulý rok jsem pracovala v archivu. Akorát předtím jsme tam byli čtyři, teď trochu zkrouhli rozpočet, tak jsme tam byli dva týdny jen dva. S M. jsem si to ale užila, někoho extrovertního a šílenýho jako je on jsem tam potřebovala. Práci jsem si celkem užila, přeci jenom jí nebylo zas tolik, byla dobře placená a hlavně se mi líbilo, že pracuji jen 6 hodin dopo, takže mám celé letní odpoledne volné. To, že jsem ho většinou prospala už tak báječné nebylo :D
S mojí ségrou jsme o svátcích vyrazily do Varů na fesťák. S cílem vidět alespoň jeden film, nejlépe tři. Koupily jsme si takovou kartičku, se kterou můžeme jít na jakýkoliv film, ale má to háček. Pokud si nekoupíme lístek, musíme si vystát frontu. A jelikož z ní pouští jen pár lidí, je dost možné, že i když si tam stoupnete hodinu před začátkem filmu, stejně se tam nedostanete. My jsme ale měly neskutečné štěstí a i na jeden z nejžádanějších filmů jsme se dostaly (i když nás pouštěli mezi posledními deseti). Viděly jsme Out, Ciambru a Království. Jednoznačně nejlepší byla Ciambra, u které jsme se ségrou uronily slzu. Když kliknete na název filmu, přesměruje vás to na ČSFD. Ciambru opravdu doporučuji zhlédnout. Ale i Out a Království byly dobré filmy, i když tady spíš záleželo na tom, co jste od nich očekávali. Další den jsme na fesťáku spíš obešly besede, já jsem bohužel stihla jen jednu se Svěráky, která byla o jejich novém filmu, který vyjde každým dnem do kin. Pak jsem musela domů, protože jsem v pátek pracovala, ale ségra měla home office, takže tam zůstala ještě přes víkend a měla možnost poslechnout si besedu s Bartoškou.
Po dvoutýdenní "dřině" následoval týden nicnedělená, strávila jsem ho s přáteli, doma, na Náplavce, na Stalinovi, prostě klasická profláklá pražská místa, kde se dobře relaxuje.
A poslední týden hurá na dovču. Vyrazila jsem s rodinkou do Španělska, do Nerji, nedaleko Malagy. Miluju moře. Opravdu jsem člověk, co se v něm může cákat hodiny. A také miluju čtení na pláži, kde to většinou dopadá tak, že přečtu kolem 1500 stran :) A překonala jsem se - kromě válení u moře jsem jela na výlet, kde jsme viděli krásné zahrady a palácový komplex. Také jsme se jeden den prošli v centru Nerji, kde to bylo moc pěkné (a ochutnala jsem tiramisovou zmrzku, ňamka!). Poslední den jsme si před odletem prošli Malagu, kde to bylo nádherné. Bylo mi fakt líto, že jedu domů, po tom jídle se mi doteď stýská :D
No a to je vše :) Nyní jsem v Německu s mamkou a moc si to tu užívám, hlavně hodně píšu, fotím a relaxuji. Doufám, že se vám tyhle dva články líbily, i když byly pekelně dlouhé. Určitě mi napište, co jste dělali vy, jak jste si tento půlrok užívali a co plánujete na zbytek prázdnin. Mějte se krásně, ahoj!
Tady ještě poslední fotka, protože ačkoliv to nikde nezmiňuji, longboard se mě držel celý půlrok a zase jsem toho najezdila neuvěřitelně moc. Ať už na výlety, nebo do školy, sem tam jsem se na tom pokoušela někoho naučit, prostě longboard je závislost :)
Ahoj všem,
určitě všichni víte, jak sem ráda píšu deníček. Papírový mi nikdy nevydržel, ale možná to bylo tím, že jsem nevěděla, co do něj psát, jak své zážitky zaznamenat a nakonec to skončilo jen u fantazírování, které rozhodně není od věci, ale nehodí se pro reálné vzpomínky. Tady na blogu mě to ale neuvěřitelně chytlo. Kromě toho se můžu kdykoliv na něco zpětně podívat, přečíst si, co jsem před třemi lety - nebo třeba i před třemi měsíci - dělala... Jo, hodí se to pro nostalgické chvilky :) A jelikož tady takové to moje klasické shrnutí sakra dlouho nevyšlo, je načase to napravit. Nutno dodat, že se rozepisuji i ke každé blbosti, proto jsem se rozhodla, že tento článek rozdělím na dvě části, aby se tu vůbec našel někdo, kdo by to byl ochoten číst :D
Leden
Leden je pro většinu studentů stresové období. Já ho snad poprvé zvládla s až moc velkým klidem. Jako klasicky jsem všechno nechala na poslední chvíli a budíček jsem si zásadně dávala na pět ráno, abych se za ty dvě hoďky něco stihla naučit, ale nakonec převládla moje lenost a já většinu pololetek dala dohromady jen z pár věcí, které se mi v průběhu roku uložily do paměti. A k mému překvapení to dopadlo dobře, kromě klasické matiky a fyziky, od kterých už prakticky nic neočekávám. Leden jsem krásně zakončila koncertem Green Day, takže jsem si vlastně splnila jeden ze svých největších snů. Vidět kapelu, kterou poslouchám odmala, přivedli mě k rocku, trochu mi rozšířili obzory, prožila jsem s nimi ty nejlepší i ty nejhorší chvíle v životě... zkrátka kapela, kterou máte navždy v srdci. Koncert byl naprosto úžasný, i když to čekání a rvaní se u dveří nebylo nic moc, stálo to za to. Pak už jsem si jen vychutnávala koncert ze čtvrté řady od pódia. Vůbec mi nevadilo, že jsem šla sama, užila jsem si to jiným způsobem :)
Únor
Únor byl ve společenském duchu. Konal se maturiťák, na který jsem poprvé od svojí imatrikulace v primě vyrazila. Když nepočítám zachraňování opilé kamarádky a neskutečnou bolest z bot, dost jsem si to užila. A to i následující after, kde jsem až do čtyř ráno společně s kámošem kecala s pár oktavány.
A o pár dní později se konal náš závěrečný ples v tanečních. Konalo se to v Žofíně, měla jsem krásné dlouhé modré šaty, byla jsem nadšená... dokud jsem nezjistila, že se musí polovina kurzů narvat do jednoho sálu. Úvodní tanec byl naprosté peklo, myslím, že v životě jsem nedostala a nedala tolik kopanců, jako tady :D Ale potom se to trochu uvolnilo, krásně jsem si zatancovala s taťkou a byla jsem ráda, že ten půlrok tancování skončil takhle. Ale upřímně, o pokračovačkách jsem moc neuvažovala. I když mám tanec ráda, jsem spíš pro volnější pohyb, který si tělo automaticky vytváří, do kterého dáváte kus sebe, ne předepsané kroky, které si ani tolik neužijete.
Březen
Tady musím v první řadě vypíchnout koncert Sabatonu. Ano, je to neuvěřitelné, ale v jednom roce byly v Česku moje dvě nejoblíbenější kapely. Lístky jsem měla koupené už od června minulého roku, měla jsem tam jít se spolužákem, bohužel tomu nebylo dobře, takže jsem koncert strávila sama. Už jsem si docela zvykla, vlastně mi přijde, že je to lepší, než když tam jdete s někým, jen to čekání je fakt nuda, ale pak samotný koncert stojí za to.
Překvapilo mě, že tady byli fanoušci mnohem příjemnější, milejší, vůbec se nervali, dokonce mě pustilo i několik lidí dopředu, o tom jsem si mohla na jiných koncertech jenom zdát. Takže jsem se nakonec z desáté řady od pódia posunula o pět vpřed. Atmosféra byla neuvěřitelná, všichni jsme si tam pořádně zapařili, já se vyřvala a z koncertu jsem odcházela se slzami v očích, že je opravdu konec. No nic, jestli tady budou příští rok, tak jdu znovu :D
Také jsme jako každý rok jeli na hory. Já poprvé se snowboardem. To je vlastně věc, kterou o mně pravděpodobně nevíte. Doteď jsem jezdila na lyžích a nikdy jsem se na hory netěšila. Ne že bych z toho byla úplně otrávená, ale nohy pokaždé nesnesitelně bolely (no jo, jsem cíťa) a nikdy jsem se nenaučila lyžovat tak dobře, abych si naplno mohla užívat rychlost a adrenalin, byla jsem vždycky opatrnější a pomalejší lyžař.
No ale co se nestalo, s kamarádkou jsme se domluvily, že si na lyžák vezmeme snowboard a naučíme se to.
Začátky byly krušné. Obě jsme měly modřiny i na místech, kde jsem nevěděla, že můžou být, byly jsme omlácené a unavené, mě navíc celkem drtilo, jak všichni bez problémů sjíždí modrou a já se s tím peru půl dne. Po dvou dnech to E. vzdala a šla na lyže, ale to já udělat nemohla, protože jsem si s sebou chytře vzala jen snowboard, takže jiné východisko nebylo. Díky bohu mi to začalo jít a byla jsem třetí den naverbována ke snowboardistům. Což byl fakt skvělý nápad vzhledem k tomu, že na mě museli všichni neustále čekat. A k tomu všemu jsme jeli na černou. Ano, je geniální vzít člověka, co na snowboardu stál dohromady něco kolem 10 hodin, na černou sjezdovku. Sjížděla jsem jí sto hodin tím nejjednodušším způsobem, o nějaké obloučky jsem se vůbec nepokoušela, měla jsem smrt v očích i tak. Po této zkušenosti jsem požádala, jestli nemůžu jezdit s lyžařskou trojkou. Moje přání bylo vyslyšeno a já si pokojně jezdila s "nejhorší" skupinou, měla dost času na odpočinek při čekání a celkově mě to začalo neuvěřitelně bavit. Za ty zbývající dva dny jsem se pořádně rozjezdila a ujasnila si, že snowboard byl to, na co jsem celou dobu čekala.
Pak jsme s taťkou ještě dvakrát jeli na jeden den do Špindlerova mlýna, kde jsem si to trochu procvičila, takže Francie pro mě nebyla žádnou výzvou. Tam jsem se první den musela rozjezdit, ale ke konci týdne jsem tam brázdila všechny červené, dovoluji si říct slušnou rychlostí i technikou. Všichni mi potvrdili, že po týdnu jezdím na snowboardu lépe, než jsem kdy jezdila na lyžích, a to jsem na nich poprvé stála v době, kdy jsem se naučila pořádně chodit (sama nevím, kdy to přesně bylo, ale je to sakra dlouhá doba). Už teď odpočítám dny, kdy zase vyrazíme na hory. Takže jsem si ke svojí závislosti na longboardu přidala závislost na snowboardu :)
Tady bych to asi utnula, protože moje láska ke snowboardingu se mi trochu vymkla z rukou, duben-červenec si necháme na příště :) Určitě mi nezapomeňte napsat, co jsem v této době podnikali vy, a taky mě zajímá, jestli tady někdo z vás jezdí na snowboardu :) Mějte se krásně, ahoj!